5. Oblečená-neoblečená aneb Prostor pro domněnky
„Tahle zkouška na mě byla pečlivě nastražená,“ říká Honza s lehkým obviněním v hlase. „Nerozumím tomu, co tím myslíš,“ odpovídám. Kontruje, že to je normální, že lidé mu často nerozumějí (čti: je v roli nadřazené oběti). Uvědomuju si, jak moc je tahle hra se slovy mocná.
Honzova/manipulátorova taktika obecných vyjádření má zpravidla několik cílů.
Nechat prostor pro domněnky.
Zasít semínka nedůvěry a pochybností. O sobě, o druhých.
A vytvořit chaos. Ukázat, že vím víc.
6. „Naslouchám lidem a oni MNĚ říkají, co si opravdu myslí“
Těžký kalibr, který se těžko ověřuje. Když se dozvíte citlivé informace, které vás poškozují, půjdete za tím, kdo to (údajně) říkal? Nebo si budete potichu přemýšlet, co s tím dál... a uvěříte tomu. Odborně se tomu říká triangulace. „Jarda o tobě říkal opravdu nechutné věci. Bránil jsem tě, samozřejmě.“ Jardovi řekne to samé o vás.
Hledáte cíl? Upevňování moci, zasívání nedůvěry mezi lidmi, které potřebujete rozdělit.
Triangulace se používá i při sporu s druhým, a to v momentě, kdy přivedu třetího, aby potvrdil „moji“ pravdu.